Jmenuju se Martina, narodila jsem se na Slovensku a žila v běžné rodině. Naši se rozvedli a my se začali stěhovat.

V 7 letech jsme se přestěhovali do Studénky, odkud pochází má maminka. Žili jsme tady 10 let, potom Ostrava a aktuálně po dalších 10 letech, žiji zpět ve Studénce. Stěhovala jsem se z bytu do bytu celkem 12x a to mi nebylo ještě ani 30 let.  Nikdy jsme neměli moc peněz a já jsem jako dítě věděla jen jedno, budu žít jinak…lépe.

Mým snem bylo mít stálý domov pro sebe i své budoucí děti a žádné další stěhování, mít více peněz, aby se nám žilo dobře. Nebyla jsem nijak zvlášť nadprůměrná žačka, myslela jsem si, že nemám na nic talent, byla jsem prostě normální holka, kterou moc nebavila škola, spíše lítat po venku. Jediné, co jsem vždy uměla, bylo mluvit a hlavně být svá. Nikdy jsem neměla tendence jít s davem, ráda jsem se lišila, a to mi zůstalo.

Vystudovala jsem střední hotelovou školu v Opavě, a tímto mé jakékoliv ambice, na to studovat dále, skončily. Chtěla jsem pracovat, nabírat zkušenosti, mít peníze. Nejsem vysokoškolák, nemám titul, ale mám praxi.

Jelikož jsem věděla, že titul nebude, musela jsem ty ,,kredity” nabrat jinde. A to jedině zkušenostmi. Stále jsem nevěděla, co chci dělat, ale věděla jsem, že musím být mezi lidmi a pracovat s nimi.

Začala jsem pracovat jako operátor na oddělení pohledávek. Dva roky jsem vymáhala peníze z lidí. Naučila jsem se komunikovat s lidmi, posílit argumentační dovednosti, pracovat efektivně a samostatně. Tehdy byla má motivace peníze. Zjistila jsem ale, že tohle nestačí, povýšila jsem, začala jsem řešit náročnější úkoly, podílet se na rozvoji lidí, pracovat na projektech, které rozvíjely společnost, lidi, i mě samotnou. Stala jsem se lídrem, měla jsem možnost dělat rozhodnutí – něco změnit. Nabírat lidi a změnit jim život. Být vzorem. (více o mé praxi zde)

Prošla jsem obrovským vnitřním rozvojem, musela jsem si přiznat spoustu ,,chyb“, které mě brzdily, abych mohla dosáhnout něčeho většího. Lidi měli tendence mě hodně podceňovat. Upřímně, každý můj pracovní úspěch nebyl zadarmo, a to kvůli mé povaze. Byla, a stále jsem, velmi výrazná osobnost a spoustě lidí dodnes ležím v žaludku. Já jsem prostě chtěla více. A musela jsem toho hodně změnit – přijmout fakt, že asi nejsem tak dokonalá, jak jsem si myslela, a vyslechnout si kritiku bylo mnohdy opravdu těžké. Nikdo nemá rád, když slyšíte, co nechcete. Dnes to vnímám jinak, každá byť na první pohled negativní zpětná vazba, je pro mě vlastně výzva, prostor pro to se zlepšit, být zase jako člověk dál.

Jsem vděčná za to, že jsem měla a stále mám kolem sebe lidi, kteří mě neustále posouvají kupředu. Mentorovali mě, školili, rozvíjeli. Trvalo to 6 let než jsem změnila určité vzorce chování a našla si své poslání. Děkuji všem, co mi pomohli, nebyla to totiž vůbec jednoduchá cesta. A stále pokračuje, pořád je co zlepšovat, posouvat se dále, rosteme a musíme držet tempo, jinak zakrníme.

Aktuálně mám svůj domov, který jsme vybudovali společně s mým manželem a do kterého jsme v květnu 2017 přivedli naše první dítě – syna Mikuláše, v září 2020 dceru Katarínu. Být matkou je ta asi nejtěžší a zároveň nejkrásnější role, jakou jsem zažila. Mé děti mě učí mnohému a i díky nim jsem si uvědomila, kam směřuji.

Každý den, je pro mě výzva, každý den se přibližuji blíže ke svému snu.